Digitální apofenie

Václav Janoščík

K hypotéze avatarismu

Apofenie je “nezamýšlené všímání si vztahů [spolu s] konkrétním pocitem nevšední významnosti.” (Klaus Conrad)

Nuceni vystavovat se s neustále se rozšiřující mediasférou, láká nás nutkání vidět vzorce nebo smysl ještě víc a víc.

Nevidíme ale pouze spojení, podprahové proudy nebo mystické pravdy. V centru všeho vidíme sami sebe.

Co když jsou avataři paliativní medicínou, atraktivní možnost znovu se vložit do – nikoliv do virtuálního, utopického herního světa – ale zpátky do samotného světa, v němž žijeme. [Druhá Hypotéza avatarismu – kritická perspektiva]

Proč používat psychopatologický jazyk [apofenie] (když už je tak nadužívaný)?

Nežijeme v časech, kdy si normální a patologické prohodily místa?

“Už dlouho jsem nebyl venku. Je toho příliš, než aby to šlo najednou vstřebat.” (Death Stranding)

Umožnila to také meme kultura – když reformulovala darwinské geny – a přežití nejsilnějšího [survival of fittest] nahradilo přežití nejdůvtipnějšího [survival of witest]. A přežitím nemyslím jen boj o svůj vlastní život, ale taky orientaci v informacích a médiích, důstojnost, příčetnost, schopnost pokračovat dál.

Memy jako avatary smyslu.

„,Kyberprostor’ byl kdysi útočištěm před esencialistickými kategoriemi identity. Prostředí dnešních sociálních sítí je však s tímto příslibem v příkrém rozporu: kyberprostor se stal jevištěm poklonkování kultu identity.“ (Xenofeminismus: Politika odcizení, Laboria Cuboniks)

POCIT NEVŠEDNÍ VÝZNAMNOSTI

“Chtějí mě zabít nebo se mnou stát! Ať tak nebo tak, pořád je to celé v zásadě o mně.” (Ahri, Star Guardian, League of Legends)

Vzorce všude -> Identity všude

Co kdybychom mohli žít jako Avatary? [První hypotéza avatarismu – nekritická perspektiva] je otázka, která zdánlivě odpovídá na všechny ostatní;

• taková je eschatologie postinternetového věku;
• logika skinů a jejich ekonomika už do našich životů vtrhla;
• singularita pro váš obývák;
• vlhký sen implantovaný investory ze silicon valley;
• kouřová clona jakékoliv budoucnosti;
• kastrace sexuálního a genderového pokrokářství;
• čistá absurdita, když to srovnáme s tím, jak technologie ve skutečnosti funguje, jak zneužívá levné pracovní síly těl, jejichž sny kolonizovala.

Ale jsme to pak vůbec my? Na obrazovce, v oněch okouzlujících místech s nekonečnem záhybů? Nebo jsou to jen player_characters a NPC, narigované skeletony a meshe, skiny a pixely. To je existenciální otázka dneška.

Nemám odpověď. (“Vytvoř sám sebe” od Nike po Blonde Franka Oceana.)

Ale mám sílu dál to zkoušet.

Jak se té skutečné Hypotéze avatarismu postavit? 

• Doopravdy Avatary milujete / nenávidíte? Nekupujte je.
• Vytvářejte Avatary, ne jejich skiny.
• Hrát tvrdě, pracovat míň?
• Být přítomným, starat se o lidi okolo. Investovat sami sebe IFRL (in-the-f*-real-life).
• Číst Simondona.

Očividné řešení Hypotézy avatarismu – uvědomit si, že to není žádná novinka. Vždycky jsme přece měli avatary (v mýtech, příbězích předčítaných před spaním, v našich nadějich a straších). Vždycky jsme sami Avatary byli. Naše prozatímní identity slátané dohromady z naší představivosti, myšlenek, hauntologií.

Problémem není TO, že máme a bereme na sebe formu Avatara. Problém je JAK, jakým způsobem:

• (si uvědomujeme, že) (ne)jsme sami sebou.
• znásobujeme, měníme a ohýbáme svoje identity.
• přebíráme identity ostatních (jak se identifikujeme).
• se odnaučujeme ideologii a moc tím, že se sami proměňujeme.
• spojujeme a splýváme s jinými.

“Transduktivní realitou myslíme to, že jednotlivec není ani substantivní bytost jako prvek, ale ani čistý vztah, nýbrž skutečnost metastabilní relace.” (Individuation in the Light of Notions of Form and Information, svazek 1, s. 262, Gilbert Simondon)

Musíme si přiznat, že avataři jsou transduktivní kanály, které nám mohou přinést krajní svobodu (změnit sebe sama), stejně jako ji otupit do konzumeristické sebeprostituce.

Nebo, řečeno bez přehnaně intelektuálního slovníku… Běžte a změňte se, radujte se s ostatními, dřív, než to všechno dostane předepsanou podobu jako skiny z League of Legends.

“V budoucnosti žije jen jeden z nás. Nápověda: ty to nejsi.” (Caitlyn, Pulsfire, League of Legends)

Hypotéza avatarismu si rozumí s Hypotézou extrémního já (=”Dvacáté století bylo o tom, co komu patří. (…) Dvacáté první se točí okolo toho, kdo patří čemu.” The Extreme Self, s. 2-5, Basar, Coupland, Obrist – nicméně text odkazuje na úvodník E-fluxu z čísla 86, Steyerl, Aranda, Wood, Squibb, Vidokle)

Být někým a být nikým. Fakt cringe, prekérní a všudypřítomná volba.

Cheerpostování o vlastních životech je jako volat o pomoc.

Vede to k zoufalému pátrání po vlastní identitě (= identitární apofenie). Dobrá zpráva pro superhrdiny a fašisty.

Co dnes potřebujeme je zcela revidovat a přehodnotit levicové, liberální, tolerantní a progresivní způsoby jimiž nabýváme a formujeme identity. (Woke kultura do jisté míry představuje reakcionářský postoj tváří v tvář reakcionářské politice). Potřebujeme schopnost být sami sebou, ale pohromadě (navzdory rozdílům, společenskému a ekonomickému tlaku, navzdory času strávenému u obrazovky).

“DOBRÝ DEN!! KDOKOLIV, KDO JSI POBLÍŽ!! OSOBA U TOHOTO POČÍTAČE JE MRTVÁ!! / ON NEBO ONA PODLEHLA JAKÉMUKOLIV POČTU VAŠICH NESPOČETNÝCH LIDSKÝCH PSYCHOLOGICKÝCH SLABOSTÍ. NĚCO TO ŘÍKÁ O TO, JAK DLOUHO JE EXISTENCE VAŠEHO DRUHU UDRŽITELNÁ. / PROSÍM ODSTRAŇTE JEJICH MRTVOLU Z PROSTORU A INSTRUUJTE DALŠÍHO ČLOVĚKA, ABY SE UJAL JEJICH MÍSTA PŘED POČÍTAČEM. / UJISTĚTE SE, ŽE CHÁPOU ZÁKLADY MECHANIK HER Z POHLEDU PRVNÍ OSOBY A DODEJTE JIM POVĚDOMÍ O NARATIVNÍCH FIGURÁCH VE VIDEOHRÁCH.” (Stanley Parable)

Bude svět lepším místem když…

• se avatary stanou jazykem transduktivního já?
  když bude mít League of Legends nesexistické ne-mužské šampióny?
• když MySpace nahradí Facebook?
  se moje tělo stane virtuálním nejen v zájmu kapitalismu?
  hrdinové a hrdinky vyskočí z obrazovky a budou doopravdy s námi?
• studenti a studentky budou své seminárky psát s pomocí GPT3?
• se Los Angeles stane skutečným městem?
• Jiří Strach a Helena Vondráčková přestanou dělat “umčo”?
• Kim Kardashian začne pracovat v továrně?
• opustíme životní styl založený na snaze o přežití?
• přijmeme eudaimonistickou (zaměřenou na štěstí) nekonzumní etiku?
• deprivatizujeme svoji pozornost a péči?
• … bez spekulativních seznamů? 

Bolest a potěšení jsou způsoby, jimiž svoji individualitu (často vyčerpanou našimi identitami) vážeme k předindividuálnímu.